Ing. Anna KabotováKdysi mě sociální sítě spojovaly s přáteli v Anglii, dnes mě zahlcují. Proč se úspěšné ženy i celebrity odcházejí ze sítí, a co to znamená pro nás všechny.
Pamatuju si ten okamžik, kdy mi kamarádka z Anglie napsala: „Založ si Facebook, bude to skvělé! Uvidíš všechny moje fotky a můžeme být ve spojení.“
Bylo to nové, fascinující a dávalo mi to smysl. Konečně jsme mohly sdílet život, i když nás dělily stovky kilometrů. Viděla jsem, jak žije, co prožívá, a ona viděla mě. Bylo to opravdové, osobní a plné blízkosti.
Od té doby uběhlo šestnáct let.
A ten svět, který kdysi spojoval, se proměnil. Dnes už nevidím své přátele, ale nekonečný proud reklamy, produktů, výzev a obsahu, který mi nic nepřináší.
Místo radosti cítím zahlcení. Místo inspirace tlak.
Byla jsem roky aktivní. Sdílela jsem, tvořila, reagovala. Věřila jsem, že bez sociálních sítí podnikatelka nemůže fungovat. Ale čím víc jsem se snažila přizpůsobit pravidlům a algoritmům, tím víc jsem ztrácela samu sebe.
Každý příspěvek musel mít strategii, čas, cílení. Ze spontaneity se stala taktika. Ze sdílení výkon.
A pak přišla i temná stránka.
Vzpomínám si, jak mi začaly chodit zprávy od cizích mužů. Otevírala jsem je s nadšením, myslela jsem, že jde o nové kontakty nebo spolupráci. Místo toho mě čekaly nahé fotky, urážky a nechutnosti.
Trvalo měsíce, než se situace uklidnila. Dnes už se to neděje, ale ten pocit ponížení a odporu se mi vryl pod kůži.
V tu chvíli jsem si uvědomila, kam až nás ty sítě vlastně zavedly.
Facebook, Instagram i další platformy ztratily svůj původní záměr.
Z prostoru propojení se stal prostor manipulace.
Z místa, kde jsme sdíleli radost, se stal prostor soutěže, srovnávání a přetvářky.
A přidalo se i to nejbolestivější – toxické komentáře.
Najednou se objevily ženy, které místo obsahu posuzovaly můj vzhled, hlas, gesta. Psaly hnusné poznámky, hodnotily, kritizovaly. A přestože jsem silná žena, nebylo to příjemné.
Zpočátku jsem chtěla reagovat, hájit se, vysvětlovat…
Jednou, při živém vysílání, mi paní napsala opravdu hrozné věci. V tu chvíli jsem se nadechla a místo útoku jsem řekla klidně a s pochopením:
„Paní, možná vás v životě někdo hodně zranil. Proto reagujete takhle. Přeju vám, abyste našla klid.“ A bylo ticho…
Nejen v komentářích, ale i v mém nitru.
Pochopila jsem, že zranění lidí se často projevuje tam, kde je vidět nejvíc – v komentářích. A že to, jak reagujeme, říká víc o nás než o nich.
Od té chvíle jsem začala brát sociální sítě jinak. Už ne jako nutnost. Spíš jako zrcadlo doby, které ukazuje, jak moc jsme ztratili schopnost být skutečně spolu.
Klid, který vzniká offline
„Sociální sítě mě naučily jediné. Že nejkrásnější spojení vzniká, když se díváme do očí, ne do obrazovky.“
Anna Kabotová
Na Facebooku se necítím svobodně. Několikrát mi zablokovali příspěvky s afirmacemi, protože údajně porušovaly pravidla. Později se omluvili, že šlo o omyl. Ale důvěra už byla pryč.
A když zmizí důvěra, zmizí i vztah.
Vidím, že ze sítí začínají odcházet i známé osobnosti. Mluví o toxickém prostředí, o duševní únavě, o ztrátě smyslu. A já tomu rozumím. Sociální sítě měly být místem propojení. Dnes rozhodují, co smíš vidět, co smíš napsat a komu budeš viditelná.
To už není svoboda. To je iluze svobody, kterou řídí algoritmus.
Zůstala jsem jen na profilu Afirmace pro život. Tam stále cítím smysl. Tam lidé hledají světlo, ne srovnání. Ale i tam přemýšlím, jestli to celé neskončit.
Vyhodnotím to na konci roku 2025. Možná přijde čas stáhnout se úplně. Ne proto, že bych se vzdala. Ale proto, že chci znovu cítit život. Bez filtru, bez srdíček, bez algoritmu.
Chci znovu žít prožitky, ne příspěvky.
Vidět tváře, ne profily.
Cítit spojení, ne sledovanost.
Protože opravdové propojení nevzniká online. Vzniká v tichu mezi dvěma lidmi, kteří se na sebe dívají a opravdu se vidí.
